Nivnice - od 1625 - 1848 -majitelem rod Lichtenštejnů
Nivnice od 1625 do 1848 – majitelem rod Lichtenštejnů, v roce 1718 psaná jako Niwnitz
Rudolf II. (vládl 1576–1611) ani jeho bratr Matyáš (vládl
1611–1619) nezanechali oficiální dědice.
Českou korunu si nárokoval vnuk Ferdinanda I. a Anny Jagelonské od
jejich nejmladšího syna – Ferdinand II., který byl bigotní katolík
s horlivou protireformační politikou.
Když slíbil, že zachová svobodu náboženství, část šlechty mu
uvěřila a přiklonila se k jeho volbě. Druhá část české šlechty
měla Habsburské nadvlády dost a dosadila na trůn Fridricha Falckého.
Fridrich Falcký (vládl 1619–1620) po porážce českých stavů na
Bílé hoře uprchl z Prahy a vlády se ujímá Habsburk Ferdinand II.
(vládl 1620–1637).
Odmítá Rudolfův Majestát náboženských svobod a zahajuje svou
krvavou vládu.
Všichni protestanti museli přejít na katolickou víru nebo opustit zemi.
Vůdci povstání proti císaři, kteří se nestihli zachránit útěkem,
byli popraveni na Staroměstském náměstí na příkaz císaře,
prostřednictvím místodržícího Karla z Lichtenštejna.
Majitel Nivnice Jan Bernard z Kunovic se zachránil útěkem do
Sedmihradska, odkud pocházel jeho rod.
Veškerý majetek zkonfiskovaný Janu Bernardu z Kunovic udělil císař
Ferdinand II. zvláštní listinou Gundakaru
z Lichtenštejna, bratrovi Karla, knížete z Lichtenštejna,
zástupce císaře v Čechách a na Moravě.
Důvodem tohoto převodu nebyly jen věrné služby, jež Lichtenštejni
prokázali císaři za povstání, ale uplatňovali i dědické právo. Po
smrti Jana z Kunovic dědil ostrožské panství jeho bratr Jaroslav
z Kunovic, jehož druhou ženou se r. 1559 stala
Eliška z Lichtenštejna.
Rod Lichtenštejnů zaplatil císaři za ostrožské panství 600 000
zl. moravských.
Důležité části postupní listiny, kterou ostrožské panství přechází na Gundakara z Lichtenštejna znějí v překladu doslovně takto:
My, Ferdinand II., z Boží milosti volený římský císař, po všechny časy rozmnožitel říše, uherský, český, dalmatský, chorvatský král, arcikníže rakouský, markrabě moravský, lucemburský a slezský kníže a lužický markrabě oznamujeme tímto listem všem, že jsme s dobrým úmyslem, naším jistým vědomím a s radou našich věrných milých prodati ráčili a pomocí listu tohoto prodávati ráčíme, jakž se to podle pořádku a obyčeje dědičného markrabství našeho moravského nejpevněji a nejpodstatněji státi může, od sebe i od erbův a potomkův svých budoucích králů českých a markrabův moravských, totiž zámek Ostrov a městem Ostrovem a předměstím ostrovským, ves Kvačice, ves Chylice, Novou Ves, ves Derfli, ves Výsky,ves Míkovice, ves Vel. Blatnici, ves Malou Blatnici, ves Milokoště, ves Ostrovskou Lhotu, tvrz ve vsi Louce, ves Louku, ves Kuželové, ves Malou Vrbku, ves Tasov, městečko Lhotu Hroznovou, ves Žeravičky, ves Kozojídky, i tem zámek Kunovský s městečkem Kunovicemi, zámek Hluk s městečkem Hlukem, MĚSTEČKO NIVNICI, ves Horní Němčí, ves Dolní Němčí, ves Slavkov, ves Boršice, ves Strání, s farami, kolaturami podacimi kostelními na těch všech panstvích ležícími, s tou však výminkou, aby se již jmenované fary nyní i na budoucí časy věčné kněžími řím. katolického náboženství osazovaly, jakž toho všeho předešlý držitel Jan Bernard z Kunovic v té ohavné a před málo lety minulé rebélii v pokutě propadlé a pořádným ortelem přisouzené statky a zboží držel a užíval, též držeti a užívati mohl a právo měl a my jich v držení a užívání byli, všecko to jsme prodali a pomocí tohoto listu prodávati ráčíme Gundackerovi z Lichtenšteina a Niklspurku, tajné radě naší, komorníku a nejvyššímu hofmistru, dvoru našeho císařského, ujci našemu věrnému milému, erbům i budoucím potomkům jeho a to za jistou sumu peněz, kteráž nám zcela a zouplna do komory naší dvorské na hotově složena a zaplacena jest. Tomu na svědomí pečeť naši císařsků k listu tomuto přivěsiti jsme rozkázati ráčili. Dáno v městě našem Vídni, ve středu po památce Jana Křtitele léta Páně tisícího šestistého dvacátého pátáho a království našich římského šestého, uherského sedmého a českého osmého. Ferdinand m.p.
Gundakar se v podstatě ujal zpustošeného panství, skoro bez lidí.
Vyslal do dalekého okolí své vyslance s příkazem, aby se lidé
navrátili do svých domovů a začali s hospodařením na gruntu. Vše jim
bude odpuštěno, pokud přestoupí na řím.-katolickou víru. Jinak
s nimi bude nakládáno jako se zbojníky.
Do práce se dala znovu ani ne polovina dřívějších osadníků. Mnoho
gruntů, chalup zůstalo neobydlených a polovina polí, vinohradů, zahrad a
sadů zarůstala kopřivami a bodláčím, po kterých se honili vlci, lišky a
jiná divoká zvěř.
Vrchnost si dělala soupisy lidí kvůli odvodu daní a jiných poplatků.
Začátkem 17. stol. žilo na Moravě skoro 2 miliony obyvatel, v roce
1634 už jenom 300 000.
VÍRA
Čeští bratři museli, nejenom v Nivnici, ukončit svoji činnost.
Duchovní správu katolíků vedli od r.
1625 dominikáni z Uh. Brodu a v letech
1640–1654 byla nivnická farnost, pro nedostatek
katolických duchovních, přidělena k Hluku. Zdejší farář Celler
nemilosrdně a neústupně trval na placení desátek a to i zpětně,
i když lidé sami neměli co jíst.
Přecházení protestantů ke katolíkům proto velmi vázlo. V r.
1640 bylo v Nivnice jen 16 křesťanských rodin.
Ostatní chodili tajně do Uher, kde dávali křtít své děti a uzavírali
manželství podle evangelického nebo protestantského obřadu.
Začali se vyskytovat donašeči, kteří chtěli získat nějaké výhody
a vrchnost upozorňovali na tajné jinověrce. Ti byli následně nelítostně
trestáni.
MATRIKY
Roku 1651 se začíná psát první nivnická matrika. Je to
matrika úmrtní s latinským nápisem: Kniha zemřelých farnosti
nivnické sv. Michala archanděla.
Křestní matrika se začala psát 16.11.1706 a
sňatková 1.1.1707.
10/1683–12/1686 = byly nivnické matriky psané česky
1686–1785 = psané latinsky
1785–1866 = psané německy
1.1.1867 až do současnosti = jsou nivnické matriky psané česky,
pouze za protektorátu (1.1.1943 – 26.4.1945) jsou v němčině
26.1.1952 byly obecním úřadem z farního úřadu odebrány církevní matriky.
Vládním nařízením byl všechen archivní materiál 26.4.1963 odvezen z Nivnice do tehdejšího archivu v Bojkovicích, který se nacházel na zámku Světlov.
V současné době jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně a lze do nich nahlédnout i přes internet
http://actapublica.eu/matriky/brno/?…
Listujeme-li ve starých úmrtních matrikách, všimneme si velké
úmrtnosti dětí.
Např.: v roce 1684 zemřelo 37 osob,
z toho 16 dětí do 6 let, 17 osob do 50 let, 2 se
dožili 60 a dva 80 roků.
V roce 1686 zemřelo 21 farníků,
z toho 16 dětí do 7 let, nejstarší se dožil 50 roků
V roce 1785 bylo 104 zemřelých,
z toho 50 dětí do 6 let
V roce 1946zemřelo 39 osob, z toho
11 dětí do 1 roku, nejstarší byla Barbora Herberková věku
92 let
V roce 1947 zemřelo 45 osob, z toho
12 dětí do 1 roku, nejstarší Fr. Mahdal ve věku 93 roky
BOJE POKRAČOVALY
30-ti letá válka pokračovala a na zpustošené Slovácko přišli v letech 1642/1643 a 1645 Švédové s vojevůdcem Torstensonem, kteří se spojili se sedmihradským knížetem Jiřím Rákóczym a táhli spolu na Vídeň. Ani protestanští Švédové neušetřili protestantský lid Slovácka, násilím překatolizovaným.
Roku 1663, v době žní vtrhly na Moravu turecké tlupy pod vedením velkovezíra Kiuprila a pustošily naši zem až k Brnu a Olomouci.
19.9.1663 napadli Slovácko znovu, ale současně se objevilo i vojsko císaře Leopolda I. (vládl 1657–1705). Lid za pomocí vojska odehnal Turky za hranice, ale ne na dlouho. 6.10.1663 byli zpátky i s posilami. Lidé se opět zachraňovali v lesích.
18.9.1668 další vpád Uhrů. Pravou stranu vesnice vypálili a 60 osob odvedli do zajetí.
V roce 1671 bylo obsazeno pouze 79 domů, 90 jich zůstalo bez lidí. Zarostlých a neobdělávaných polí bylo na 100 měr.
Po válečných útrapách vždy následuje mor. I tentokrát přišel po žních 1680 a lidé na něj umírali až do prosince.
Uherští a chorvatští šlechtici se začali bouřit a chtěli se odtrhnout od rakouské říše. V roce 1681 a 1682 Uhři pod vedením knížete Františka Rákótzyho a Chorvati v čele s bánem Petrem Zrinským bojovali proti císaři a několikrát přešli hranice směrem na Slovácko. Pokoušeli se dobýt Uh. Brod, kde sídlilo císařské vojsko a při tom pustošili okolí. 14.7.1683 v počtu asi 5000 mužů se jim podařilo Uh. Brodu zmocnit.
Na jaře 1700 se opět na dědinách při uherské hranici objevili povstalci knížete Fr. Rákózyho = kuruci. Jejich vpády byly náhlé, rychlé a krátké. Rychle sebrali dobytek, lidi, kteří se neukryli, zapálili napadenou vesnici a zmizeli za hranicemi.
Po velikonocích 1704 začaly pravidelné loupeživé vpády kuruců přes hranice do našeho kraje a trvaly až do roku 1709. Lidé zakopávali v humnech vše cenné, sami se schovávali v lesích a žili v nejistotě života a majetku. Neměli kdy zaset a později ani co.
- 1704 (27.3.) – oblehli Uh. Brod, Nivnici vypálili
- 1705 – z Vlčnova odtáhli 4000 ovcí, krávy a koně si vlčnovjané vykoupili za 150 zlatých
- 1706 (13.10.) – asi 500 kuruců na koních z Uh. Brodu přes Nivnici do Korytné bralo dobytek a jinou kořist, 65 jich zdejší zabili a kuruci se pomstili dalším vpádem 200 loupežníků do Nivnice a okolních dědin. Nivnický farář Jan Burda byl umučen.
- 1707 (1.8.) – pobrali na 900 ks dobytka
- 1707 (5.8.) – vpád o síle 4000 koní, Uh. Brod se jim nepodařilo vypálit, zato brodský mlýn od hradeb stojící a 50 vinařských búd ve Vlčnově ano
- 1709 (5.8.) – napadli Hluk
Vpády podnikali několikrát za měsíc v kteroukoliv hodinu. Takřka
každý den byla vidět zář některé hořící vesnice. Kuruci vyloupili co
mohli a zase rychle odjeli.
Za těchto vpádů byli zabiti 4 nivničtí faráři.
Po roce 1709 místní kroniky o vpádech
mlčí.
V roce 1742 válčil pruský král s Marií Terezií (vládla 1740–80) o rakouské dědictví ve Slezsku. Moravským Slováckem táhlo pruské vojsko a na lidu vymáhalo obilí, potraviny a povoz i s vozky. Zajímali muže do armády a ukládali vysoké výkupné za jejich svobodu. Postupovali jen zvolna naším krajem a utiskovali zdejší lid. V květnu téhož roku se vraceli zpět stejným způsobem.
V r. 1756 se v Nivnici ubytovali Prušáci. Byl to počátek 7– leté války. Ubytovali se po chalupách a lidé je i jejich koně museli živit. Zdejší muži byli poschovávaní v lesích, aby je neodvlekli s sebou.
ZŘÍZENÍ SKLADŮ OBILÍ
Rok 1771 byl pro naše předky katastrofální.
Následkem častých a vytrvalých dešťu bylo velmi mokro, potoky se
rozvodňovaly a úroda na polích shnila = nedostatek potravin a vysoká
úmrtnost následkem hladu.
Marie Terezie nechala nakoupit v Uhrách obilí a rozdělit mezi
hladovějící obyvatele.
Hned následující rok byla v Ostrohu (Uherském) zřízená
kontribučenská sýpka, kde museli obyvatelé vypůjčené obilí vrátit a
další roky, v případě neúrody, za poplatek zase vypůjčit. Poplatek
byl v obilí. Sýpky spravovala vrchnost za účasti sedláků
z vesnic. Nivnice měla 1 zástupce.
Když bylo v r. 1848 zrušeno nevolnictví
(poddanství), přešly kontribučenské obilní fondy až do r.
1864 pod nově zavedené berní úřady a potom přeměněny na
kontribučenské záložny. Nivničané zde měli vždy své zástupce.
RYBNÍKY
V Nivnici bylo několik rybníků, které kolem roku 1771 postupně zanikaly.
Panský rybník pod Lipinami, který založil jeden z pánů z Kunštátu, bývalý majitel Nivnice, zvaný rybník Kunštát. Byl napájen vodou z potůčku od Lipin, pramenícím v Míkovém Dole a vodní strouhou z Korytnice, tzv. Topolovským járkem.
Druhý rybník zvaný Šašňák byl na Podohradí, napájený mlýnskou strouhou z dolního Prágerova (Kapsova) mlýna (dnes je mlým zbouraný a na jeho pozemcích je obytná čtvrt V Sadě).
DALŠÍ VÁLKY
V roce 1805 probíhala válka s Napoleonem a naším krajem procházelo vojsko směřující k bitvě u Slavkova. Rusové tábořili v Nivnici celý týden a zanechali za sebou černé neštovice, které zde řádily až do následujícího roku.
Koncem května 1810 přišel mráz při kterém pomrzlo obilí. Následující rok zase velké sucho až do žní, což znamenalo opět neúrodu a drahotu. Mnoho lidí, hlavně z dědin výše položených začalo chodit žebrotou, ale neměl nikdo navíc. Po dalším neúrodném roce 1814 a velkých deštích v r. 1815 byl vyhlášený státní bankrot. Až rok 1818 přinesl zbídačenému lidu úlevu a velmi dobrou úrodu, takže začaly ceny klesat.
V r. 1827 byla nakreslená první mapa Nivnice.
CHOLERA
Koncem května 1831 se rozšířila zpráva, že se od východu blíží cholera. I když vojsko obsadilo hranice, aby zabránilo komukoliv je překročit, objevila se v Bánově. Vojáci bánovský kotár obklíčili, přesto nezabránili šíření choroby. V Nivnici tato nemoc řádila od 9.9. do 11.11.1831. Byl zřízený nouzový hřbitov na Čupech, kde byli pochovávaní pouze zemřelí na choleru. V roce 1831 bylo 141 obětí.
Stejná nákaza postihla kraj v r. 1836 a 1866.
V naší obci od 29.4. do 24.9. 1836 zemřelo
na choleru 53 lidí.
ROK 1843
V roce 1843 žilo v Nivnici 1392 obyvatel v 230 domech. Všechny přízemní, mající většinou předsíň s kuchyní, vedle světnici a komoru. Byly stavěny ze surových, nepálených cihel (tzv. kotovic) a kryty doškami. Obydlí bylo spojeno s hospodářskými budovami, za nimiž byla zahrada.
Lidé se zabývají zemědělstvím. Hlavní plodiny jsou ječmen, pšenice, oves a brambory. Dále jetel, hrách, konopí, fazole, čočka, kukuřice a zelí. Dobytek je pasen společně na pastvinách, v zimě krmen doma. Hlavní stravou jsou jídla z mouky, mléko a zelenina, masa velmi málo. Pojištění proti požáru má pouze 5 usedlostí.
V roce 1843 je v Nivnici také pálenice – 1 ohniště a pec, 1 kotel a 1 dělník, vyrobí ročně 120 věder (1 vědro = 56,59 l) 20-ti stupňové kořalky, která stačí pro místní výčep. Na to spotřebuje 120 měřic ječmene (1 měřice = 19,18 arů), 1500 měřic brambor a 10 sáhů palivového dříví (1 sáh = 6,82 m3).
Kolem vesnice je 9 jiter (1 jitro = 57 arů) vinohradů. Na 1 jitru je vysazeno 8000 ks révy.
Trhy v r. 1843 v Nivnici nejsou konány, Nivničané své přebytky chodí prodávat každý čtvrtek do Uh. Brodu.
ZRUŠENÍ ROBOTY
V r. 1846 byla neúroda následkem sucha až do podzimu. Potom nastaly deště a na polích pohnily brambory. Následující rok úrodu v našem kraji pobily kroupy. Lidé trpěli podvýživou a mnohými nemocemi. Velký počet obyvatel mělo žloutenku. Přesto vrchnost vyžadovala robotu. Obyvatelstvo začalo dávat najevo svou nespokojenost. Na jaře 1848 už někteří poddaní odmítli robotovat.
Po žních 1848 rychtář s bubeníkem oznámil
zrušení roboty. 4.3.1849 vyšel patent
o osvobození poddaného lidu, podle kterého se vypočítalo vyplacení
z roboty. Celou tuto částku musel zaplatit ten poddaný, který
obhospodařoval původně panskou půdu, vrchností jen propůjčenou. Šlo
– li o půdu při usedlosti selskou čili rustikální, platil pouze
polovinu vypočítané částky.
Každý dostal výměr o vyproštění z roboty a musel určenou
sumu zaplatit vrchnosti jako výkupné z roboty. Jeho povinnost byla
zapsána v pozemkové knize jako zástavní dluh. Po zaplacení povinnosti
byl tento dluh vymazán, o čemž dostal potvrzení z nově vzniklého
berního úřadu.
Od roku 1555 do 1849 byla Nivnice součást
ostrožského panství (Uherský Ostroh).
Posledním majitelem, než r. 1850 ztratila
ostrožská vrchnost svou dosavadní správní pravomoc, byl Alois, kníže
z Lichtenštejna.
Nivnice byla včleněná do nově zřízeného okresního hejtmanství
v Uherském Brodě.
V témže roce obdržely obce omezenou samosprávu a měly právo
vydávat některá povolení, např: k sňatku, k muzice, přijímat
občany do obce.
Půdu a majetky si Lichtenštejnové v Nivnici drželi až do r.
1924, kdy byl z jejich pravomoci tento majetek vyvázán,
rozparcelován a za mírnou cenu rozprodán drobným místním zemědělcům.
Budovy dvora (dnes Linea) a dalších 150 ha polí koupila obec
Nivnice za 980 000 Kč o rok později.
TĚŽKÝ ŽIVOT NIVNIČANŮ
- 1642/43, 1645 – vpády Švédů na Moravu, spolu se sedmihradským knížetem Rákótzym
- 1663 – 3× vrthlo na Moravu turecké vojsko a Nivnice byla vypleněna
- 1668 (18.9.) – vpád Uhrů
- 1680 (od žní do prosince) – mor na Slovácku
- 1681/1682 – Uhři a Chorvati pustoší Slovácko
- 1683 (14.7.) – Uhři dobyli Uh. Brod a pustošili okolí
- 1700 (jaro) – rychlé, loupeživé útoky kuruců v dědinách při uherské hranici
- 1704–1709 – pravidelné loupeživé vpády kuruců přes uherské hranice
- 1742 – průchod pruských vojsk přes Slovácko
- 1756 – pruské vojsko ubytované u nás
- 1805 – ruské vojsko ubytované v Nivnici, jdoucí do bitvy s Napoleonem = zanechali zde černé neštovice
- 1846 – vyhořelo od požáru 95 domů a místní fara
POČASÍ
- 1681 (od vánoc do Hromnic 1682) – 2 veliké komety na západním nebi lid velmi vyděsily
- 1687 – vichry, které nejtlustší stromy v půl lámaly
- 1703/04 – tak mírná zima, že lidé pracovali na polích i v zimě
- 1711 – nemoc dobytka
- 1737 – na jaře deště, které způsobovaly místní povodně
- 1738 – silné vichry, které vylamovaly stromy
- 1739/40 – třeskutá zima až do konce dubna, vinná réva a mladé stromoví vymrzlo do kořene
- 1748 (29.8.) – mračna žravých kobylek, přítomných na Slovácku 1 den
- 1755 – přede žněmi mráz = na potocích led na 2 prsty a pomrzlé ptactvo
- 1771 – vytrvalé deště, často rozvodněné potoky = úroda pohnila na polích
- 1810 (konec května) – mrazy – úroda pomrzla
- 1811 – velké sucha, nepršelo až do žní
- 1820 – velké deště a povodně na Slovácku
- 1822/23 – dlouhá a tuhá zima, následně sucho až do května
- 1823 (11.6.) – na Slovácku kroupy velké jako ořechy ubily velkou část úrody
- 1846 – na jaro a v létě sucha, na podzim deště, při kterých
pohnily brambory
- 1847 – časté deště a silné krupobití – opět slabá úroda