Středověk - život v něm
Život v Čechách a na Moravě ve středověku (476 – 1492)
Snad z důvodů klimatických změn ve 4. stol. se dali lidé do pohybu a jednotlivé kmeny se stěhovaly z místa na místo a mnohde se vzájemně vytlačovaly. Začalo stěhování národů.
Germánské kmeny se postupně usazovaly na území západní říše
římské a když germánský vojevůdce Odoaker sesadil roku
476 západořímského císaře Romula Augusta, velké antické
imperium se rozpadlo.
To byl počátek nové doby, kterou nazýváme
STŘEDOVĚK.
Vyspělý antický způsob života upadal. Bohatá města se stávala cílem
loupežných přepadení, což vedlo k úpadku hospodářství a zapomění
toho, co už uměli.
Místo pokroku se lidé znovu vraceli k primitivnímu způsobu
žití.
NÁBOŽENSTVÍ
Lidé ve starověku a raném středověku měli povrchní znalost o křesťanské víře. Většinou byli pohané – věřící v několik bohů.
Po rozpadu západořímské říše začala do povědomí čím dál více
pronikat víra v Ježíše Krista, který oddělí hříšné od pravých
křesťanů a ti budou po smrti žít věčný život v království
nebeském.
V Evropě se pomalu toto náboženství – křesťanství
– stávalo jedno nejsilnější.
Římský biskup se stal hlavním představitelem – papežem této
církve a Bůh byl oslavován na prvním místě. Středem zájmu bylo všechno
božské.
Papež na západě a císař na východě (byzantská říše nadále existovala) se nemohli dohodnout na výkladu Ježíšova učení. Jejich různý názor vedl k rozpadu a rozdělení na západní křesťanskou a východní pravoslavnou církev.
Jednotlivé kmeny v západní části byly vzaty do povědomí a uznány
mocnějšími až opustili pohanské bohy a přijali křest.
Snahy o pokřesťanštění obyvatel na našem území dlouho
vycházely na prázdno.
Až moravský kníže Mojmír I., zakladatel Velkomoravské říše
(kolem r. 830) pochopil, kdy se stane mezinárodně uznaným,
i když stále podřízeným partnerem.
Na Velkomoravskou říši byl z německé strany tlak nejen politický,
ale i církevní. Navíc Řím propagoval bohoslužby v latině,
kterým obyčejný lid nerozuměl.
Proto se kníže Rostislav v roce 860 obrátil na
císaře Michala v Cařihradě, se kterým byla snadnější domluva než
s Římem, aby poslal učence, kteří by hlásali křesťanství ve
slovanském jazyku.
Tím se chtěl Rastislav osamostatnit a postavit proti západu.
Na Moravu přišli roku 863 dva bratři (Cyril a Metoděj) a začali pomocí svých překladatelů psát církevní knihy ve slovanském jazyku, což se setkalo se záporným až nenávistným ohlasem v německých zemích (Řezně a Mohuči).
V roce 894, po smrti Svatopluka, vlil německých
biskupů v naší zemi opět zesílil, i když po rozpadu VM roku
906 se na Moravě ještě udržela slovanská bohoslužba skoro
do konce 11. stol., kdy byla roku 1096 na příkaz papeže
úplně
zrušená.
To už se zakládaly římsko- katolické kláštery a biskupství,
v Praze
r. 973 a v Olomouci r. 1063.
Cisterciánské kláštery v Čechách r. 1143, na
Velehradě r. 1202, Vizovicích v r. 1261
a postupně přestal vliv Cařihradu.
Například v Olomouci založil Kapitulu její biskup Jindřich roku 1131 a současně v zakládací listině určil, že má mít 12 (později ustanoveno 13) duchovních členů, tzv. kanovníků. Účel kapituly a povinností kanovníků bylo bydlet ve společném kapitulním domě a ve dne, v noci v chrámu sv. Václava, velebit Boha ve společných a ustavičných modlitbách a zpěvech, pouze s nutnými přestávkami na odpočinek.
Zatím co v raném středověku byla církev odkázaná na panovníky a
jejich vůli, ve vrcholném středověku její bohatství a sebevědomí
vzrostlo natolik, že chtěla spolurozhodovat se světským panovníkem. Tento
boj o moc a rozhodovací právo nazýváme boj
o investituru a probíhal od 11. do 13. století.
Nakonec se církev osamostatnila a stala se samostatnou institucí
s politickou mocí.
Na vydržování duchovních byly vybírány od poddaných desátky.
Bývalo však obvyklé, že duchovní měli i svůj soukromý
majetek, který spravovali nezávisle na klášterech nebo kostelech.
Představitelé církve začali žít v přepychu a upevňovali i politickou moc, což se stalo terčem kritiky a ve 14. stol. bylo postavení církve silně narušeno.
Od roku 1309 do 1377 žili papežové v Avignonu pod dohledem francouzských panovníků.
Nejen v českých zemích vzrůstala nespokojenost s péčí o duše věřících. Přední místo mezi českými reformátory zaujal Jan Hus, který od roku 1402 kázal v Betlémské kapli v Praze a roku 1414 byl odsouzen jako kacíř (6.7.1415 upálen).
Brzo po Husově smrti získalo převahu husitství, jehož stoupenci se
nazývali kališníci.
Čechy zachvátila husitská revoluce, která dosáhla svých
úspěchů.
Od roku 1436 byly čeští a moravští obyvatelé dvojího vyznání – katolíci a husité. V zemi Koruny české nastalo období náboženské snášenlivosti.
KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY DO SVATÉ ZEMĚ (11. stol. – 13. stol.)
Církev se v 11. stol. rozhodla šířit křesťanství i mimo Evropu a zajistit poutníkům volný přístup k Božímu hrobu v Jeruzalémě, ovládaném muslimy. Přesto Jeruzalém vždy padl znovu do rukou muslimů.
Křížového tažení se účastnili kromě chudiny, odsouzenců, či jiných individují, kteří si od ní slibovali buď vykoupení hříchů nebo zbohatnutí, i mnozí přední panovníci a císařové: Fridrich I. Barbarossa, Fridrich II., anglický král Richard Lví srdce, francouzský Ludvík IX., český Vladislav II., aj.
K střežení a pečování dobytého území vznikaly rytířské
vojenské řády:
Johanité (pozdější název maltézští rytíři)
– řád bratří Nemocnice svatáho Jana (Johana) Křtitele
v Jeruzalémě, nejznámější, poskytující zejména zdravotní služby.
Řád byl založen roku 1099 po dobytí Jeruzaléma. Ve Svaté
zemi se neuchytili, přesídlili r. 1291 na Kypr a od r.
1309 do 1521 byla jejich základna na ostrově Rhodos,
odkud byli vypuzení Turky. Od císaře Karla V. dostali ostrov Malta, který
museli opustit r. 1798 kvůli Napoleonu Bonaparte. Dnes jsou
stále činní v mezinárodních zdravotnických službách.
Řád německých rytířů – byl založen při 3.
křížové výpravě roku 1190, složený převážně
z německých šlechticů. Vytvořil si vlastní stát v Pobaltí na
území Prusů, které násilím převrátil na křesťanství. Tento řád
dosud existuje.
Templáři – rytířský a výhradně bojový
řád, založený na ochranu poutníků v roce 1128. Své
pobočky měli ve všech zemích, dokonce i v Čechách a na Moravě.
Kvůli velkému bohatství je postavil mimo zákon a zrušil francouzský král
Filip IV. Sličný 13.10.1307.Řád byl zrušen papežem
Klimentem V. roku 1312.
Bylo vypraveno celkem 7 výprav.
1. křížová výprava (1096 – 1099)
Vyhlásil ji papež Urban II. roku 1095.
Již cestou se válečníci vyžívali v zabíjení židů.
V roce 1099 se dostali přes Byzantskou říši a Sýrii
do Jeruzaléma, kde začalo strašné vraždění a loupení.
2. křižácká výprava (1147 – 1149)
Účastnil se jí český panovník Vladislav II., německý Konrád III.,
fr. král Ludvík VI.
3. křížová výprava (1189 – 1192)
Účastníci: císař Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richard Lví
srdce, fr. král Filip II.
4. kř. výprava (1202 – 1204)
z iniciativy papeže Inocence II.
roku 1212 dětská křížová výprava
5. křížová výprava (1228 – 1229)
účast císaře Fridricha II.
6. křížová výprava (1248 – 1254)
7. křížová výprava (1270)
VZDĚLÁNÍ
V době raného středověku, kdy boje o území a holý život byly na denním pořádku vzdělání nikdo nepotřeboval.
Jediní, kdo uměli číst a psát byli kněží a představitelé církve. Ti také u klášterů, arcibiskupství a biskupství zakládali školy, do kterých chodili výhradně chlapci. Jejich jediným cílem bylo vzdělávat budoucí kněží a duchovní. Vyučovacím jazykem byla latina.
S rozvojem obchodu a řemesla nastala nutnost zvládnout čtení, psaní
a počty i pro obyčejné lidi.
Až ve 12. stol. začaly vznikat školy a vzdělání nebylo výsadou
církve. Přesto naprostá většina obyvatel zůstávala negramotná.
Základní vzdělání bylo umožněno i dívkám, musely se ale učit v soukromí. Vysoké školy nesměly navštěvovat vůbec.
Chlapci se učili podle původu. K šlechticům docházeli soukromí učitelé, měšťanští synkové navštěvovali školy, jejichž provozovately byla církev.
Naprostá novinka byl vznik vysokého učení (univerzit) mimo zdi
klášterů a umožnění vyššího vzdělání chlapcům, kteří
nepomýšleli na církevní dráhu.
Studovat na nich mohl kdokoliv, kdo zvládl latinu, která byla
vyučovacím jazykem.
Hlavní studované obory byla teologie, filozofie, přírodní vědy,
právo a lékařství.
První univerzity byly zakládané ve vyspělejší severní Itálii –
v Padově a Boloni.
První vysoké učení na sever od Alp a východ od Rýna bylo založeno
v Praze Karlem IV. 7.4.1348.
ZAKLÁDÁNÍ MĚST A VESNIC – KOLONIZACE
O 10. stol., kdy se kočovný kmen Maďarů usídlil v uherské kotlině mluvíme jako o konci stěhování národů.
Lidé se usadili. Osídlení bylo zpočátku velmi řídké. Vesnice tvořily
ostrůvky uprostřed lesů.
Slované na našem území žili ve vesnicích v jednoduchých
obydlích, zvyklí na skromné životní podmínky.
Náčelníci (vladykové, později knížata) slovanských kmenů bydleli v hradištích, budovaných na chráněných místech a obehnaných sypanými valy s kůlovou palisádou. V případě nebezpečí se za ni utíkali schovat všichni obyvatelé kmene.
Většina Evropy byla pokrytá lesy. S růstem počtu obyvatel přestávala stačit půda, proto nejprve káceli stromy a když byla všechna dostupná půda obdělaná a nestačila uživit vzrůstající počet obyvatel, začali lidé zakládat nová města a vesnice na řídce osídlených územích.
Za vlády Přemysla Otakara I. (1197–1230) se začalo s osidlováním (kolonizací) naší země. Vrchol kolonizace, kdy se na území Čech, Moravy a Slezska usídlilo nejvíce lidí z německých zemí přikládáme vládě Přemysla Otakara II. (1253–1278).
Lokátor vybral místo na založení vesnice či města a před vlastní
stavbou a osídlením kotár rozměřil lanem. Od toho vznikla délková
jednotka = lán. Protože každý lokátor používal jinak dlouhé lano, nebyl
lán všude stejný.
Existovaly jednotky české (přemyslovské), moravské (znojemské) a
olomoucké.
Základní mírou pro lány byl loket a jitro (provazec).
Loket = český 0,59 m, moravský 0,79 m, olomoucký
0,769 m
Jitro (provazec) = 42 nebo 52 loktů
Lán = 60, 64 nebo 72 jiter
Nejlepší pozemky ve vznikajících osadách si ponechával panovník nebo
šlechta za souhlasu panovníka a ty pronajímaly za dávky
v naturáliích, později také v penězích.
Ostatní půda se rozdělila obyvatelům, z nichž majitelé vesnic
nebo měst pobírali desátky a různé jiné poplatky splatné 2× ročně,
většinou na sv. Jiří a sv. Václava.
Od těchto dob bývala půda nazývána:
dominikální = vlastnila a spravovala vrchnost sama
rustikální = půda, kterou vrchnost pronajímala
poddaným
Kromě poplatků museli poddaní ještě několik dní v roce robotovat.
Toto rozdělení přetrvávalo do zrušení roboty r.
1848
Města a vesnice se dělila podle majitele. Byl- li majitelem panovník,
říkalo se jim královská. Po roce 1300 existovalo
v českých zemích asi 40 královských měst.
Poddanská města a vesnice byla v držení šlechty a církve.
Zástupcem majitele byl rychtář, který měl i soudní a policejní
pravomoc.
Správu měst měli na starosti konšelé v čele
s purkmistrem.
Kolem roku 1350 ustalo zakládání měst a vesnic, z nichž mnohé zpustly a zanikly.
SYSTÉM
Při stěhování národů stáli v čele jednotlivých kmenů vladykové (později nazývaní knížata), kteří pomocí svých lidí dobývali další území a podmaňovali si nebo se jinak spojovali s okolními kmeny.
Svým nejvěrnějším bojovníkům udělovali části dobytých území a
různé úřady. Z těchto odměněných vznikala šlechta, která se
dělila podle získaného majetku na vyšší (panstvo) a nižší (rytíři).
Z ostatního lidu se stali poddaní.
Takové uspořádání (panovník, šlechta, duchovenstvo a dělný – poddaný lid) přetrvalo celý středověk.
První státní útvar na našem území vznikl kolem roku 623 pod vedením Sáma, tzv. Sámova říše, která se rozpadla po jeho smrti.
Další byla Velkomoravská říše (830 – 906) na území Moravy, části Slovenska, Maďarska, Rakouska, Lužice a Slezska, které byli podřízené i slovanské kmeny, sjednocené rodem Přemyslovců na území Čech.
Po rozvrácení Velké Moravy (kolem roku 906) Maďary začínají pronikat do popředí Přemyslovci, kteří postupem času Moravu připojují a vzniká Český stát, jehož hranice tvoří jádro státu dodnes.
ZEMĚDĚLSTVÍ A VESNICE
Na našem území se postupně, po odchodu germánských kmenů, usadili
Slované, kteří se zabývali hlavně zemědělstvím.
Žili od sklizně do sklizně a byli odkázaní na počasí. Často
hladověli.
Ke kypření půdy se používalo rádlo (hák), zanechávající mělkou
rýhu, upevněné dobytku za rohy. Neznali hnojení.
Dobytek se celoročně pásl a v zimě hladověl. Přežívaly jen
nejsilnější kusy.
Po vynálezu chomoutu, kdy zapřažený dobytek mohl vyvinout větší sílu a místo rádla táhl pluh, byla půda lépe připravená k osetí, i když ji nepřevracela, ale jenom rozrývala.
Novinkou bylo i trojpolní hospodaření – půda rozdělená na
3 části: do jedné se vyselo ozimé obilí, do druhého jarní a třetí
se nechalo na pastvu, čímž se pole prohnojilo.
K obilí postupně přibývalo i pěstování luštěnin a
zeleniny.
Obilí se žalo srpy uprostřed stébla a klásky zbylé na strništích po
žatvě se pečlivě sbíraly.
Obilí se už ve středověku mlátilo cepem a čistilo na řešetech od
plev.
Přes veškeré snahy nebylo středověké zemědělství schopné uživit všechny obyvatele – nedostatek krmiva pro dobytek v zimě = málo kusů dobytka = málo hnojení = malá úroda.
Zemědělskou výrobou se zabývali obyvatelé vesnic, jejichž život
určovaly polní práce. Chodili prostě oblečení, v plátěných či
vlněných oděvech, které si sami šili.
Bydleli v dřevěných domech, za nimiž byly chlévy a zahrada.
Vesnici obklopovaly lány polí, které chránily lesy.
ŘEMESLA A MĚSTA
Až do 11. stol. nelze u nás mluvit o řemeslné výrobě. Lidé toho potřebovali k přežití málo a všechno co člověk potřeboval si dokázal vyrobit sám.
Až rostoucí počet obyvatel a zakládání nových měst oživilo řemeslo a s ním spojený obchod.
Skromné řemeslné dílny se stěhovaly za větším počtem obyvatel do měst, kde byly navíc chráněné hradbami.
Největší skupinou obyvatel ve městech tvořili
měšťané, kteří se živili řemeslem a sdružovali se
v cechy, které v Čechách a na Moravě přežily až do 19. stol.
Své řemeslo provozovali v úzkých kamenných domech, kde
v patře i bydleli.
Splašky se vylévaly přímo na ulici a voda se nosila z městských studní či potoka. Hygiena byla celkově na nízké úrovni.
Kromě měšťanů zde žili i lidé bez vlastního domu. Tato početná vrstva žila v nájmech a živila se jako tovaryši, služebné a nádeníci.
K nejchudším patřili mrzáci a žebráci.
OBCHOD
Raný středověk se obešel bez peněz. To co lidé potřebovali k životu si vyrobili sami (nekupovali) a své přebytky vyměňovali, probíhal tzv. směnný obchod, kdy jednu věc vyměnili za druhou.
Při vznikání nových měst (městské kolonizaci) dostalo každé město
určitá práva, mezi jinými i právo trhu.
Hodnota zboží se začala vyjadřovat penězi.
Zemědělci z vesnic chodili prodávat na trhy do měst, kde si zároveň kupovali jiné řemeslné výrobky.
Obchodníci, žijící ve městech patřili k nejbohatší vrstvě měšťanů.
Začal i dálkový obchod s cizinou, který však díky válečným stavům a lapkovství velmi trpěl.