KAŽDÝ NESEME SVŮJ KŘÍŽ
…
zradilo panstvo, těžko říci,
legenda železná a zlatá v krvi ležící,
příbuzný zradil jistě,
Branibory nechal na místě
vraždí, drancují, pálí, loví,
nikdo je však nezastaví,
sedmileté dítko chatrného zdraví,
strach má a jeho démoni se baví
viny otců padají na hlavy dětí,
vítězové dohody své pečetí,
hoch a vladař náš rozpolcený zůstává,
kterému strýci věřit má
blesk rozčísne oblohu, za chvíli hrom zaburácí,
panovník už mocný ke svatým se obrací,
pro napravení mrzkosti a odstranění pýchy,
musí se potrestat a zabít v sobě zloduchy
kočka zamňouká, zas to na něj padá,
až ji uvidí, do mdlob upadá,
psychózou trpí, fobií má ještě víc,
jsou chvíle, kdy neřídí vůbec nic
smích střídá slzy jako den a noc,
nelze nic předvídat, toť vyšší moc,
hledá světlo v temnotách, osudu se postaví,
sílu najde a triumf svůj tak oslaví
co nezmůže stříbro, dokáže chytrostí,
své místo na výsluní si opravdu zajistí,
nakonec mu všichni vzdají hold a u nohou klečí
přesto rod jeho vymírá po meči
…Václav II.