Křesťanství
Rozdělení křesťanského náboženství
V době císaře Augustina se v římské provincii Palestině
narodil Ježíš Kristus (asi 4 roky před naším letopočtem), zakladatel
křesťanského náboženství. Po smrti Ježíše Krista se jeho učedníci
rozešli jako apoštolové hlásat jeho učení. Sv. Petr do Říma, sv. Marek
do Alexandrie v Egyptě, sv. Jan zůstal v Jeruzalémě.
Křesťanské učení se šířilo zvláště u prostého lidu.
Přední představení křesťanského učení se pojmenovali
biskupové a nejvyšší patriarchové.
Největší úcta byla prokazována patriarchu římskému, nástupci sv.
Petra. V roce 313 vydal římský císař Konstantin
výnos, kterým se křesťanství uznává a dovoluje.
Ale v roce 390 přesídlil císař do řeckého města
Byzancia, přejmenoval ho na Konstantinopol (Cařihrad) a určil ho jako
středisko římské říše.
Řím začal upadat a roku 395 se říše římská
rozdělila na východní s hlavním městem Konstantinopolí a západní
s Římem. Ještě v 5. –6. stol. byl římský patriarcha
(papež) pod svrchovanou vládou Cařihradu.
Papež v Římě (hlavně Řehoř v 6. stol.) se snažil upevnit a
rozšířit křesťanství a pronikal daleko za hranice, např. do Francie,
Anglie, Německa.
Na východě zase císař Justician stavěl nádherné paláce, např.
chrám Boží Moudrosti, Aja Sofia.
Postupně se začali u obou představitelů (západní Římské a
východní Cařihradské) různit názory na výklad Ježíšova učení.
V 8. stol. se východní církev oddělila od západní a stala se
pravoslavnou. V 9. stol. byly obě (východní i západní) na vrcholu
rozkvětu a obě měly zájem o střední Evropu, tedy nás.
Na Velkomoravskou říši byl z německé strany tlak nejen politický,
ale i církevní. Navíc Řím propagoval bohoslužby v latině,
kterým obyčejný lid nerozuměl. Proto se kníže Rostislav v roce
860 obrátil na císaře Michala v Cařihradě, se kterým
byla snadnější domluva než s Římem, aby poslal učence, kteří by
hlásali křesťanství ve slovanském jazyku.
Tím se chtěl Rastislav postavit proti západu.
Císař Michal poslal Rostislavovi roku 863 dva bratry,
Konstantina a Metoděje. Jejich matka byla Slovanka a otec Řek.
Konstantin byl učený bohoslovec, vedl v Cařihradě knihovnu a
přednášel filozofii. Znal slovanský, latinský, arabský a židovský jazyk
slovem i písmem.
Metoděj vystudoval práva a byl ve státní službě, ale pak vstoupil do
kláštera na asijském břehu Marmarského moře a byl jeho představeným.
Na Moravu přišli roku 863 a začali pomocí svých překladatelů psát církevní knihy ve slovanském jazyku, což se setkalo se záporným až nenávistným ohlasem v německých zemích (Řezně a Mohuči).
Papež Hadrian II. (867–872) povolal v roce
867 Konstantina i Metoděje do Říma. Bratři své činy
obhájili a papež oba vysvětil na biskupy. Konstantin přijal mnišské jméno
Cyril a tam také roku 869 zemřel.
Metoděj se vracel jako biskup na Moravu a po cestě ho v Bavorsku
nechali biskupové zatknout a propustili ho až roku 874 na
přímý rozkaz nového papeže Jana VIII.
Metoděj se potom na Moravě ujal svého úřadu a také pokřtil
přemyslovského knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu.
V roce 880 byl znovu povolán do Říma, kde ho
papež pověřil vrchní správou duchovních v Uhrách a na Moravě.
Roku 885 Metoděj zemřel a papež Štěpán VI. zrušil
slovanskou bohoslužbu, slovanské kněží vyhnal a jejich knihy dal zničit.
Některé slovanské kněží vykoupil z mučidel bohatý kupec,
který je poslal za císařem do východního říše římské, některé do
Makedonie, kde vybudovali v Orchidě sv. Naum překladatelské středisko a
jiní odešli do Bulharska a Uher.
V roce 894, po smrti Svatopluka ve Velkomoravské
říši vlil německých biskupů v naší zemi zesílil, i když po
rozpadu VM roku 906 se na Moravě ještě udržela slovanská
bohoslužba skoro do konce 11. stol., kdy byly roku 1096 na
příkaz papeže úplně zrušeny.
To už se zakládaly římsko- katolické kláštery a biskupství,
v Praze
r. 973 a v Olomouci r. 1063.
Cisterciánské kláštery v Čechách r. 1143, na
Velehradě r. 1202, Vizovicích v r. 1261
a postupně přestal vliv Cařihradu.
Od 13. stol. přišli z Asie na území dnešního Polska Tataři a
začali vytlačovat tamnější obyvatele na Ukrajinu, kterou si v 15. a
16. stol. podmanili. I když od Dněpru po Karpaty byla zakotvené
pravoslavná církev, vytvořila se roku 1596 řeckokatolická,
která chtěla být odlišná od římskokatolické i pravoslavné.
V roce 1654 se na kozáckém sněmu celá Ukrajina
přidala politicky i církevně k Moskvě, tzn. do pravoslavné a
řeckokatolická pomalu upadala.
Zatím co v raném středověku byla církev odkázaná na panovníky a
jejich vůli, ve vrcholném středověku její bohatství a sebevědomí
vzrostlo natolik, že chtěla spolurozhodovat se světským panovníkem. Tento
boj o moc a rozhodovací právo nazýváme boj o investituru a
probíhal od 11. do 13. století.
Nakonec se křesťanská církev v západní části osamostatnila a
stala se samostatnou institucí s politickou mocí.
Na vydržování duchovních byly vybírány od poddaných desátky.
Bývalo však obvyklé, že duchovní měli i svůj soukromý
majetek, který spravovali nezávisle na klášterech nebo kostelech.
Představitelé církve začali žít v přepychu a upevňovali i politickou moc, což se stalo terčem kritiky a ve 14. stol. bylo postavení církve silně narušeno.
Od roku 1309 do 1377 žili papežové v Avignonu pod dohledem francouzských panovníků.
Nejen v českých zemích vzrůstala nespokojenost s péčí o duše věřících. Přední místo mezi českými reformátory zaujal Jan Hus, který od roku 1402 kázal v Betlémské kapli v Praze a roku 1414 byl odsouzen jako kacíř (6.7.1415 upálen).
Brzo po Husově smrti získalo převahu husitství, jehož stoupenci se
nazývali kališníci.
Čechy zachvátila husitská revoluce, která dosáhla svých
úspěchů.
Od roku 1436 byly čeští a moravští obyvatelé dvojího vyznání – katolíci nebo husité. V zemi Koruny české nastalo období náboženské snášenlivosti.
V německých zemích byl největším kritikem pobuřujícího způsobu života křesťanských kněží Martin Luther (1483– 1546), kolem kterého se utvořila skupina luteránů. Luteránství se rozšířilo i do Saska, Dánska a Švédska. Martina Luthera od upálení na hranici zachránil saský kurfiřt Fridrich Moudrý.
Ve Francii byl reformátorem Jan Kalvín (narozen 1509) – kalvinisté = hugenoti, jejichž spor vyústil v Bartolomějskou noc 24. 8. 1572 a vzájemnému vraždění. V 17. stol. je Francie katolickou zemí.
V Anglii samotný panovník Jindřich VIII. založil samostatnou
anglikánskou církev a v roce 1534
stanul v jejím čele, protože katolická nepovolovala rozvody (Jindřich
VIII. je známý svými 6 manželkami, kterých se zbavoval, jak
potřeboval.)
Naopak jeho dcera Marie, která usedla později na trůn, vyprovokovala
masové vraždění představitelů otcovy církve a zpětné
zakotvení katolické církve na anglickém ostrově.
Po smrti krvavé Mary nastoupila její nevlastní sestra
Alžběta I., která opět pevnou rukou prosadila anglikánskou církev.
V 2. pol. 15. stol. se stávají nejsilnějšími panovníky a
nejmocnějším rodem celé Evropy Habsburkové a zahájují katolickou reformu.
Ve Španělsku vzniká inkvizice, která je nejprve zaměřená hlavně
proti arabskému a židovskému obyvatelstvu na Pyrenejském poloostrově, ale
později proniká do celé Evropy a pronásleduje všechny kacíře (ne zcela
oddané katolické víře).
Nizozemí patřilo Španělsku a po vítězném protihabsburském povstání, zbavení Filipa II. Španělského vlády a připojení okolních území vzniká roku 1581 Spojené Nizozemí, nezávislé na Svatá říši římské s hlavním náboženstvím kalvínstvím.
V zemích Koruny České byli po husitských válkách jak katolíci,
tak jednota bratrská a kališníci, z nichž někteří přijali myšlenky
M. Luthera a říkali si novoutrakvisté.
Rudolf II. všem ve svém Majestátu zaručoval svobodu vyznání.
Po Bílé hoře (8.11. 1620) se ujímá vlády nekompromisní katolík Ferdinand II. Habsburský a nastává násilné pokatoličťování a nucené emigrace nekatolíků.
Polsko se naopak v 16. stol. vyznačovalo velkou náboženskou snášenlivostí, kde našlo útočiště mnoho českých emigrantů (např. J.A. Komenský).
Násilné rekatolické metody postupně zmizely po 30-ti leté válce (1618 – 1648) a katolická církev volí jinou strategii. Vznikají katolické řády (jezujté, kapucíni, františkáni), kteří vysílají své misionáře k šíření víry.
Rusko se stále hlásilo k pravoslaví.
13.10.1781 vydal císař Josef II. (1780–1790) toleranční
patent, kdy byla v říši trpěna i jiná náboženství (pouze
českobratrské ne). Náboženskou svobodu využilo malé procento obyvatel,
většina setrvala u katolíků.
Současně zrušil skoro polovinu klášterů a misto nich zřídil
chudobince, nemocnice a kasárny.
V dnešní době je v celosvětovém měřítku nejvíce křesťanů. Podle Katolického týdeníku č. 32, ročník XVIII je křesťanů 33%, muslimů přes 20% a 13% hinduistů.
Křesťanská církev se v současnosti dělí na katolickou, protestantskou, anglikánskou, pravoslaví a různé novodobé církve.
Mezi protestanty (evangelíci, kteří se rozešli s katolickou církví) patří luteráni, kalvinisté, metodisté, baptisté, novokřtěnci a kvakeři.