Svatá říše římská - středověcí císařové
Chronologické seřazení císařů Svaté říše římské od roku 800 po konec středověku (1492). Datum za jménem v závorce je datum narození a úmrtí.
Karel Veliký, syn Pipina z rodu Karlovců, vytvořil říši, která
měla hranice na Pyrenejském poloostrově od řeky Ebra po řeku Labe a od
Severního moře po Středozemní, na jih Apenin.
Protože tak velké území nemohl spravovat sám, rozdělil ji na
hrabství a marky, v jejich čele stáli hrabata a markrabata a území jim
uděloval v léno. Tak vznikla lenní soustava a feudalismus.
Sám, jako svrchovaný vládce, se nechal po vzoru antické říše římské
korunovat CÍSAŘEM.
Dne 25.12.800 mu papež Lev III., při vánoční
bohoslužbě v římské katedrále, vložil na hlavu císařskou korunu.
Tím došlo k obnově císařství v Evropě.
Na počátku 10. stol. prožívala říše krizi vlivem vpádů kočovných Maďarů a zápasy mezi šlechtou uvnitř říše. Moc císařů zeslábla natoli, že se císař stal pouze prázdný pojem.
Ota I. se rozhodl obnovit význam a moc římské říše. Roku
962 se nechal korunovat CÍSAŘEM SVATÉ ŘÍŠE
ŘÍMSKÉ a vytvořil tak nadnárodní útvar zahrnující dnešní
Německo, severní Itálii, Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Belgii,
Nizozemí, Lucembursko, České země, Slezsko a část Francie.
Svatá říše římská měla obnovit moc antického impéria.
Středověcí římští císařové byli většinou vládci německých zemí, proto se ustálil v pozdějších letech název ŘÍMSKO-NĚMECKÝ CÍSAŘ.
Od poloviny 13. století až do 30-ti leté války císaře volilo
7 kurfiřtů ve Frankfurtu nad Mohanem. (3 kurfiřti církevní –
arcibiskup mohučský, trevírský a kolínský a 4 kurfiřti světští
– panovník český, saský, braniborský a rýnský). Kurfiřti měli
současně i nejvyšší říšské tituly. Vše uzákonil r.
1356 Karel IV. ve své Zlaté bule.
Potom se konala korunovace římským králem v Cáchách. (pozn. viz
komentáře)
Teprve pak se mohl budoucí panovník říše vydat na římskou
jízdu, kde si po vzoru Karla Velikého musel nejprve vložit na hlavu
železnou korunu langobardskou v severní Itálii a následně císařskou
v Římě, v chrámu sv. Petra, z rukou papeže.
- Karel Veliký (2. dubna 748 – 28. ledna 814 Cáchy) – byl francký král a první středověký římský císař.
Byl synem majordoma a pozdějšího franckého krále Pipina III. Krátkého a Bertrady, dcery hraběte Heriberta z Laonu.
- 25.12.800 císařská korunovace a pomazání na krále papežem Lvem III. v Římě
Roku 1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře Fridricha
I. Barbarossy Karla Velikého za svatého. Stalo se tak proti vůli tehdejšího
papeže Alexandra III., zato svůj souhlas k této kanonizaci dal
vzdoropapež Paschalis III.
Církev svatořečení Karla Velikého tolerovala od roku
1176 s tím, že bylo oficiálně pouze povoleno, nikoliv uznáno.
Císař není zapsaný v seznamu svatých římské církve.
- Ludvík I. Pobožný (778–840) – syn Karla Velikého a jeho 3. manželky Hildegardy Savojské.
- na císaře korunovaný v roce 814 papežem Štěpánem IV.
Za vlády Ludvíka se francká říše začala rychle drobit. Důvodem byly jednak spory s příbuznými, dále spory s největšími leníky císaře a konečně územní, jazykové a kulturní odlišnosti jednotlivých částí říše. Císař se nakonec roku 839 dohodl se svými syny na rozdělení území říše, zemřel roku 840 ještě předtím než byla dohoda naplněna.
- Karel II. Holý, Karlovec (?-877) – římský císař od r.823
- Ludvík II. Němec (805 – 876) – 3. syn Ludvíka I. Pobožného. Se svými bratry Karlem Holým a Lotharem si rozdělili, verdunskou smlouvou, franckou říši. Ludvík Němec se stal
- roku 843 – 1. král východní francké říše
- později také císař říše římské
- Karel III. Karlovec (?-929) – syn Ludvíka II. Němce, roku 881 zvolen vzdorocísařem
- Jindřich I. Ptáčník (876 – 2. července 936) – zakladatel tzv. saské dynastie králů a císařů Svaté říše římské, kterou znovu obnovil jeho syn Ota I. Veliký.
Během své vlády se snažil zabránit ničivým nájezdům maďarských kmenů na území východofranské říše. V roce 924 začal Maďarům platit tribut a získaný klid využil k opevňování měst a budování silné jízdní armády. V roce 933 platby ukončil a trestnou výpravu Maďarů porazil v bitvě na Riade. Porážku Maďarů pak dokonal jeho syn Ota I., když je rozdrtil v bitvě na Lechu (955).
- Ota I. Veliký (23.11.912–7.5.973) – syn Jindřicha I. Ptáčníka
- od roku 962 první císař Svaté říše římské.
Roku 955 porazil Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl pod vedením českého knížete Boleslava I.), zatlačil je do uherské kotliny a ukončil více méně stěhování národů.
- Ota II. (955–7.12.983 v Římě) – syn Oty I.
- od roku 961 král
- od roku 967 císař Svaté říše římské (od roku 961 byl spoluvládcem Svaté říše římské)
Oženil se s byzantskou princeznou Theofano.
- Ota III. (980–23.1.1002 v Itálii) – jeho otcem byl římský císař Ota II. a matkou byzantská princezna Theofano.
- od roku 983 římským králem
- od roku 996 císařem Svaté říše římské
V době císařovy nezletilosti vykonávala regentskou vládu nejprve matka a po její smrti babička Adelheid, vdova po císaři Otovi I.
S vládou císaře Oty III. byly spojeny plány na obnovu antického impéria, kterému chtěl vládnout z Říma společně s přítelem papežem Silvestrem II.
Krátce před císařovou předčasnou smrtí byl dojednán jeho sňatek s byzantskou princeznou, neteří císaře Basileia II., který se však již nestačil uskutečnit.
- Jindřich II. (972–13.7.1024) – synem bavorského vévody Jindřicha Svárlivého a pravnukem Jindřicha I. Ptáčníka.
Panovníkem se stal po smrti svého prabratrance císaře Oty III.
- od 7.6. 1002 korunovaný římským králem v Mohuči
- 14.2.1014 byl v Římě korunovaný papežem Benediktem VIII. císařem Svaté říše římské
V r. 1018 bylo ukončeno jeho nepřátelství s Boleslavem
Chrabrým, kterým Polsko, Lužice a Morava získalo nezávislost na císaři a
říši.
Naopak Čechy posílily vazbu a závislost na něm.
Se svou manželkou sv. Kunhutou, dcerou lucemburského hraběte Sigfrída si
vzájemně složili slib cudnosti, proto neměli žádné děti.
V roce 1146 byl prohlášený za svatého.
- Konrád II. (990–4.6.1039) – syn hraběte Jinřicha Špýrského a jeho ženy Adléty Alsaské.
- 8.9.1024 korunovaný v Mohuči římským králem
- na velikonoce 1027 ho papež Jan XIX. korunoval císařem Svaté říše římské, prvním panovníkem z tzv. sálské dynastie.
Konrádova manželka Gisela Švábská s ním byla v příbuzenském poměru a sňatek nikdy nebyl uznán církví, přesto v něm Konrád vytrval, ačkoli byl záminkou k jeho dočasnému exilu v období panování císaře Jindřicha II.
- Jindřich III. Černý (28.10.1017–5.5.1056) – syn císaře Konráda II. a Gisely Švábské.
- roku 1028 (v jeho 11-ti let) ho nechal otec zvolit a korunovat německým králem, vévodou bavorským, švábským a korutanským
- o vánocích 1046 byl korunovaný římským císařem v Římě.
Jindřich III. zemřel v poměrně mladém věku, jeho ostatky byly uloženy v nově vybudovaném okázalém chrámu ve Špýru, který se stal místem posledního odpočinku římských králů.
- Jindřich IV. (11.11.1050–7.8.1106) – syn císaře Jindřicha III. ze sálské dynastie a jeho druhé manželky Agnes de Poitou.
- 17.7.1054 (ve svých 4 letech) byl korunovaný německým králem a po nečekané smrti otce v roce 1056 byl bez obtíží uznán jeho nástupcem, přičemž regentství nad nezletilým připadlo jeho matce Agnes. Sám Jindřich sloužil jako loutka. Nakonec se jej zmocnil kolínský arcibiskup Anno II., když vylákal dvanáctiletého chlapce k prohlídce lodi, se kterou odrazil od břehu a zabránil Jindřichovi v útěku. Anno si díky tomuto tahu vynutil pozici regenta mladého krále a odstavení císařovny-vdovy od moci.
- od roku 1084 císařem Svaté říše římské.
V březnu 1077 odbojná šlechta podporovaná papežem Řehořem
VII. zvolila vzdorokrálem Rudolfa z Rhenfelden.
Jindřich zaútočil vojensky na Řím a roku 1084 nechal zvolit
nového papeže Klementa III. V tomto tažení ho podporoval český
kníže Vratislav II., kterého odměnil královským titulem
(nedědičně).
Rakev s ostatky Jindřicha IV. stála pět let v boční kapli špýrské baziliky, než papež sňal klatbu a mohl tak být definitivně pohřben.
Rudolf Švábský (1077–1080) – vzdorokrál
Heřman Lucemburský (1081–1088) – vzdorokrál, vzdal se trůnu
Konrád Francký (1087–1093) – vzdorokrál, sesazen
- Jindřich V. (8.1.1081–23.5.1125) – byl synem Jindřicha IV., ze sálské dynastie (označované též jako dynastie Jindřichovců).
- v roce 1099 byl korunovaný německým králem, postavil se proti otci, zajal jej a donutil vzdát se trůnu
- roku 1106 se stal Jindřich V. římským králem
- od roku 1111 císařem říše
Nejprve, stejně jako otec, prosazoval protipapežskou politiku. Nakonec však s církví v roce 1122 uzavřel tzv. konkordát – důležitý mezník na cestě v boji o investituru. V této smlouvě se Jindřich V. a papež Kalixt II. dohodli na kompromisu ohledně práva ustanovovat církevní hodnostáře. Ty nadále vybíral papež, ale jen za přítomnosti císaře. Papež pak zvolenému hodnostáři předal prsten (symbol církevní moci) a císař předával žezlo (symbol moci světské). Ani tato dohoda ale neznamenala konec sporům mezi papeži a císaři.
Jindřich V. oženil s Matyldou Anglickou, ale zemřel bez potomků, což znamenalo konec vládnoucí dynastie sálské.
- Lothar III. Saský (1125–1137) – od roku 1133 císař
- Konrád III. (1138–1152) – 1. císař z dynastie Štaufů (Hohenštaufů)
- Fridrich I. Barbarossa – Rudovous (1122–10.6.1190 při 3. křížové výpravě) – pocházel z rodu Štaufů, syn Fridricha II. Švábského a Judity, dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů.
Vrátil se k tradicím antické říše a začal využívat římské právo, které se v té době rozvíjelo na území Itálie a obnovil jeho studium.
- 4.3.1152 byl zvolen ve Frankfurtu římským králem
- 18.6.1155 císařská korunovace v Římě
V roce 1155 pomohl císaři Fridrichovi I. v tažení proti Polsku i český kníže Vladislav II., v roce 1158 zase bojů v Itálii, za což Vladislav II. získal královskou korunu (nedědičně).
- Jindřich VI. (1165–28.9.1198 na malárii) – syn Fridricha I. Barbarossy a Beatrix Burgundské, patřil k dynastii Štaufů
- 1169 (jako 4 letý) byl korunovaný německým králem
- od roku 1191 císař Svaté říše římské
- 1194 – 1197 také sicilský král po tchánovi
V roce 1184 se zasnoubil s Konstancií Sicilskou, dědičkou Viléma II. Sicilského, jejichž svatba proběhla 27. ledna 1186.
Jindřich VI. dostal výkupné za anglického krále Richarda Lví Srdce. Díky tomu se z něho stal mocný a bohatý panovník.
V roce 1197 jeho tvrdost v Itálii způsobila revoltu. Na Sicílii neoblíbený král odhalil spiknutí normanské šlechty. Poté následoval soudní proces, který svou krutostí ohromil celou Evropu. Zajatci byli upáleni či zaživa rozřezáni pilou nebo nabodnuti na kůl. Zastrašení Normanů bylo díky tomuto činu úspěšné. Jindřich VI. se připravoval na křížovou výpravu, ale 28. 9. 1198 zemřel na malárii v Messině. Jeho synovi, budoucímu císaři Fridrichovi II. byli tři roky.
- Filip Švábský (1177–1208 zavražděn v Bambergu) – bratr Jindřicha VI. Štaufského a nejmladší syn Fridricha I. Barbarossy
- Ota IV. Brunšvický (1175/6–1215/8) – z rodu Welfů
- po smrti Jindřicha VI. (r.1198) byl zvolen římským protikrálem proti Filipu Švábskému
- roku 1209 (po zavraždění Filipa Švábského) se nechal korunovat císařem navzdory již korunovanému římskému králi Fridrichu II. Štaufskému, který byl korunovaný r. 1196, ale místo něho nastoupil jeho strýc Filip Švábský
Bojů mezi Otou IV. Brunšvickým na jedné straně a Filipem, později také Fridrichem II. na straně druhé výhodně využíval náš Přemysl Otakar I.
- Fridrich II. Štaufský(26.12.1194–13.12.1250) – syn římského císaře Jindřicha VI. Štaufského a dědičky sicilského království Konstancie, vnuk Fridricha I. Barbarossy.
Otec mu zemřel v dětství a matka Konstancie ho dala do poručnické
péče papeže Inocence III.. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se
dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou.
30 let sepisoval knihu De arte venandi cum avibus
o sokolnictví, ornitologii a etologii ptactva.
- roku 1196, ještě za života otce byl korunovaný římským králem, ale vlády se ujel jeho strýc Filip Švábský, který byl roku 1208 zavražděný.
- 1208 (ve 14 letech) se Fridrich II. ujal vlády na Sicílii
Roku 1211 se welfský císař Ota IV. Brunšvický rozhodl dobýt
Sicílii a zlomit definitivně moc Štaufů.
Bojů mezi Otou IV. a Fridrichem II. diplomaticky využíval český
Přemysl Otakar I. a přikláněl se podle výhod na jednu nebo druhou
stranu.
Fridrich II. byl za vydatného přispění českého Přemysla znovu zvolen
římským králem v Norimberku.
Na cestě do Německa král Fridrich II. při zastávce v Basileji
vydal v září 1212 Přemyslu Otakarovi I., svému skalnímu
přívrženci, listinu, která je známá jako Zlatá bula sicilská. Fridrich
ji sice vydal jako německý král, ale přivěsil na ni pečeť království
obojí Sicílie, protože říšskou pečeť neměl zatím k dispozici.
Osobně se tito panovníci (Fridrich II. a Přemysl Otakar I.) setkali až začátkem roku 1213.
Papež Inocenc III. obdržel výměnou za podporu Fridricha souhlas s tím, že jmenování biskupů a opatů je záležitostí ryze církevní.
- roku 1220 byl Fridrich II. korunovaný římským císařem
Roku 1227 odvolal císař Fridrich II. křížovou výpravu a papež
Inocenc IV. nad ním vyhlásil klatbu.
Roku 1228 dorazil Fridrich II. do Palestiny a vyjednal se sultánem
odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jafy. Roku 1229 se pak
nechal korunovat jeruzalémským králem. Křížová výprava však Fridrichovi
žádné zisky nepřinesla a ani příměží s papežem, který ho navíc
prohlásil kacířem a nachal zvolit nové římské krále.
Fridrich omezil svou vládu zejména na území v Itálii a do
událostí za Alpami přestal zasahovat.
V tomto období Fridrich začal mít obrovské finanční potíže.
Roku 1248 utrpěl osudovou vojenskou porážku u Parmy. Dva roky
na to v průběhu bojů zemřel. Jeho nástupcem v říši i v
království obojí Sicílie se stal syn Konrád IV.
Jindřich Raspe (1246–1247) – vzdorokrál zvolený papežem Inocencem IV.
- Konrád IV. (1250–1254) – syn císaře Fridricha II.
Vilém Holandský (1247–1256) – vzdorokrál, zvolený papežem Inocencem IV.
- 1257–1273 – byla říše bez korunovaného císaře i krále, jmenovaní vládci byli:
Richard z Cornwallu (6.1.1209–2.4.1272) – bratr anglického krále Jindřicha III. Plantageneta a druhorozený syn Jana I. Bezzemka. Od r. 1257 do své smrti byl zvolem protištaufskými kurfiřty římskoněmeckým králem.
Alfons X. Kastilský (23.11.1221–4.4.1284) – syn Ferdinanda III. Kastilského a Isabely Švábské. Také zvolen v r. 1257 římskoněmeckým králem. Po nástupu Rudolfa I. Habsburského donucen k rezignaci.
- Rudolf I. Habsburský (1.5.1218–15.7.1291 ve Špýru) – syn Albrechta IV. Bílého ze starého hraběcího rodu Habichsburgů z jihozápadního Německa a dnešního Švýcarska.
- roku 1273 mu říšští kurfiřti (bez českého hlasu) nabídli říšskou královskou korunu, přestože se o ni ucházel tehdy nejmocnější panovník Evropy, český Přemysl Otakar II. Tímto krokem chtěla Evropa omezit moc českého Přemyslovce, které se báli.
- roku 1274 papež Řehoř X. ho korunoval císařem
Vlády v Rakousích a Štýrsku se ujali Rudolfovi synové: Albrecht I. a Rudolf II., Korutany a Kraňsko spravoval z Rudolfova pověření jeho spojenec Menhard II. Goricko-Tyrolský, otec pozdějšího českého krále Jindřicha Korutanského.
Z bezvýznamného hraběte z Habichsburgu se stal bezohledný vládce, jehož cílem bylo rozšiřování rodových držav.
26. 8. 1278 došlo na Moravském poli u vesničky Dürnkrut ke střetu Přemysla Otakara II. a císaře Rudolfa I., kde byl český král zabit.
Vítězný Rudolf I. Habsburský obsadil Moravu a bezprávně zasahoval do
vnitřních záležitostí českého království, zmítaného po Přemyslově
smrti bezvládím a svévolí šlechty.
České území si pojistil Rudolf I. sňatkem svých dětí
s Přemyslovými.
Adolf Nasavský (1250–2.7.1298 v bitvě u Gollnheimu) – Václav II. Český mu dal svůj hlas při volbě oproti švagrovi Albrechtu I. Habsburskému.
- od roku 1292 římskoněmecký král.
- Albrecht I. Habsburský (1255–1.5.1308 zavražděn) – nejstarší syn hraběte a římského krále Rudolfa I. a Gertrudy z Hohenbergu. Získal zřejmě dobré vzdělání, uměl psát a patrně ovládal i základy latiny.
Oženil se s Alžbětou, dcerou Menharda II. a sestrou Jindřicha
Korutanského. Z tohoto spokojeného manželství vzešlo dvanáct dětí.
V roce 1286 se Habsburkové Korutan zřekli a v léno je
dostal Albrechtův tchán Menhard II.
Albrechta I. Habsburského zabil jeho synovec Jan Parricida (syn Albrechtova bratra a Anežky Přemyslovny).
- Jindřich VII. Lucemburský (12.7.1275–24.8.1313 v Itálii) – syn lucemburského hraběte Jindřicha III. a Beatrix z Avesnes a Beaumontu.
S manželkou Markétou Brabantskou, neteří francouzského Filipa IV.
Sličného, měl vedle dcer jediného syna Jana, pozdějšího českého krále.
Bratrem císaře Jindřicha VII. byl trevírský arcibiskup Balduin.
- roku 1312 dosáhl po dlouhém italském tažení císařské korunovace v Římě.
Během jeho „římské jízdy“ zemřela manželka Markéta a byl zabit mladší bratr Walram. Během bojů v Itálii zemřel na malárii a byl pohřben v Pise brzy po korunovaci
- Ludvík IV. Bavor (1282–11.10.1347 při lovu medvědů) – z rodu Wittelsbachů, byl synem vévody Ludvíka II. Hornobavorského a jeho manželky Matildy, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Vládl v Rýnské Falci, odkud vystrnadil staršího bratra Rudolfa I. Falckého. Územní spory měl také s se svými habsburskými příbuznými.
- roku 1314 proběhla volba římského krále, při které byli zvoleni dva, díky dvojhlasu českého kurfiřta. Jindřich Korutanský, leč vyhnaný z Čech používal nadále titul český král a dal svůj hlas Fridrichu Habsburskému. Jan Lucemburský, vládnoucí český král podpořil Ludvíka Bavora.
Oba kandidáti byli zvoleni čtyřmi hlasy a korunovaní římským králem.
- roku 1324 na něj a celý jeho rod uvalil papežskou klatbu
Jan XXII.
- roku 1328 přijal Ludvík císařskou korunu z rukou římského hejtmana Sciarra Colonny za podpory biskupů, kteří nedbali papežova nařízení. Současně Ludvík vyhlásil císařskou klatbu na papeže Jana XXII. a dal zvolit vzdoropapeže Mikuláše V.
V Říši se Ludvík soustředil především na posílení své rodové moci. Získal braniborské kurfiřství pro svého mladšího syna. Toho následně oženil s Markétou Pyskatou, dědičkou tyrolského hrabství a první manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, pozdějšího markraběte moravského (jejich sňatek přitom nechal prohlásit za neplatný kvůli údajné impotenci Jana Jindřicha, čímž si znepřátelil celý lucemburský rod).
Dvojvládí trvalo do roku 1322, kdy byl Fridrich zajat. Roku
1329 zemřel vzdorokrál Fridrich Habsburk a Ludvík byl nadále jediný
císař.
Rok před Bavorovou smrtí byl zvolený římský král Karel IV. Český.
K rozhodujícímu střetu o císařskou korunu nedošlo, protože
Ludvík Bavor zemřel a uvolnil cestu Karlovi IV.
- Fridrich Sličný (1289–13.1.1329) – byl druhorozeným synem císaře Albrechta I. Habsburského a Alžběty Goricko-tyrolské.
Manželka byla Isabela Aragonská.
- v roce 1306 Fridrich získal správu habsburských zemí, protože jeho starší bratr Rudolf se stal českým králem.
- 1314 byl zvolen římským králem čtyřmi hlasy oproti 4 hlasům pro Ludvíka Bavora, díky dvojhlasu českého krále (titulární český král Jindřich Korutanský hlasoval pro Fridricha a vládnoucí Jan Lucemburský se přiklonil na stranu Ludvíka Bavora).
Dvojvládí trvalo až do r. 1322, kdy v bitvě u Mühldorfu Fridrich upadl do Bavorova zajetí.
- Karel IV. Český(14.5.1316–29.11.1378) – křtěný jménem Václav, byl synem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského.
Malý Václav byl vychován ve Francii u královského dvoru.
1323 byl biřmovaný a od svého kmotra, jímž byl jeho strýc,
francouzský král Karel IV. (1322–1328), přijal jméno Karel. Zároveň se
oženil s Blankou z Valois.
V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.).
- 11.7.1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů zvolen u Rhens na Rýně římským vzdorokrálem
- 26. 11. 1346 v Bonnu korunovaný římským králem
Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel
svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský zajistil zvolení anglického
krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale ten na říšský trůn
rezignoval. V roce 1349 nechal rod Wittelsbachů pochybným
hlasováním zvolit vzdorokrálem Gunthera ze Schwarzburgu. Po jeho brzké smrti
(asi otravě) byl od roku 1349 Karel uznáván jako jediný římský panovník.
České království se stalo centrem římské říše.
- 5. 4. 1355 byl Karel (spolu s 3. manželkou Annou Svídnickou) v Římě korunovaný římským císařem.
Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do do roku 1806.
Jako císař se snažil o přesídlení papeže z Avignonu do Říma.
- Václav IV. Český(26.2.1361 v Norimberku–16.8.1419 v Kunraticích u Prahy) – syn Karla IV. a jeho 3. manželky Anny Svídnické.
Jeho vychovatelem byl arcibiskup pražský a rádce Karla IV. – Arnošt z Pardubic a po něm Jan Očko z Vlašimi, z Václava se díky jejich péči stal vzdělaný člověk.
S 1. manželkou Johanou Bavorskou ani s 2. ženou Žofií Bavorskou neměl dědice.
- 6.7.1376 (ve svých 14 letech) byl korunovaný římským králem, v katedrále v Cáchách.
- v srpnu 1400 ho porýnští kurfiřti zbavili hodnosti římského krále pro jeho lenost a neschopnost a zvolili vzdorokrále Ruprechta III. Falckého. Václav IV. je však ignoroval.
- roku 1409 cirkevní koncil znovu uznal Václava IV. za římského krále
V době jeho vlády byli 2 papežové, 1 v Avignonu a 2.
v Římě.
Tak zvanou římskou jízdu pro císařskou korunu neuskutečnil, jednak
pro svoji lenost, ale také nechtěl dát přednost některému z papežů,
který by ho korunoval
Ruprecht I. (?–1410) – vzdorokrál z rodu Wittelsbachů
- Jošt Moravský (1351–18.1.1411 v Brně) – prvorozený syn Jana Jindřicha Lucemburského, mladšího bratra Karla IV. a Markéty Opavské.
Roku 1375, po smrti svého otce, se Jošt stal starším moravským
markrabětem. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším
bratrem Prokopem, mladším moravským markrabětem. Bratři nebyli svorní,
což bylo příčinou vleklých válek.
Druhorozený bratr Jan Soběslav, který se rovněž titulovat jako
mladší moravský markrabě, se vydal na církevní dráhu.
Roku 1383 jmenoval Václav IV. Jošta generálním říšským vikářem pro Itálii.
Roku 1387 pomohl Jošt společně s Prokopem větší finanční
půjčkou svému bratranci Zikmundovi Lucemburskému k získání
uherského trůnu. Za to získali část dnešního západního Slovenska
s Bratislavou. Roku 1388 jim Zikmund, který potřeboval stále více
peněz, dal do zástavy Braniborsko. Uherský král však nebyl schopen jim
vyplatit zástavní částku, a tak se Jošt stal v polovině 90. let
braniborským markrabětem a držitelem jednoho ze sedmi říšských
kurfiřtských hlasů. Kromě toho zastavil Václav IV. Joštovi roku
1388 hrabství Lucembursko a alsaské fojtství.
Jošt rychle rozšiřoval svůj majetek i politickou moc.
- 1.10.1410 byl zvolený králem Svaté říše římské.
Z titulu římského krále se těšil jen krátce, 18. 1. 1411 zemřel na brněnském Špilberku.
Jošt byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Alžběta Opolská, po její brzké smrti Anežka Opolská. Obě manželství byla bezdětná.
- Zikmund Lucemburský (14.2.1368–9.12.1437 ve Znojmě) – syn Karla IV. Českého a jeho 4. manželky Elišky Pomořanské
Byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli boji proti Janu Husovi.
- 21.7.1411 je se svolením nevlastního bratra a titulárního římského krále Václava IV. zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem
- 31.5.1433 korunovace císařem, papežem Eugenikem IV.
- Albrecht II. (10.8.1497–28.10.1439) – syn Albrechta IV. Habsburského a Johany Bavorské, manžel jediné dcery Zikmunda Lucemburského, Alžběty.
V jeho 7 letech, po smrti otce, se stal Albrechtovým poručníkem Zikmund Lucemburský.
Zikmund sice označil Albrechta jako svého dědice, ale ten se po jeho smrti v roce 1437, domáhal panovnických práv obtížně.
Na konci října 1439 skonal ve vojenském táboře nedaleko Komárna, v boji proti Turkům, na úplavici. Teprve několik měsíců po jeho smrti mu Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek.
- Fridrich III. (21.9.1415–19.8.1493 v Linci) – syn vévody Arnošta Železného z Leopoldovské linie Habsburků a Cymburgis Mazovské.
- roku 1440 zvolen německým králem jako nástupce Alberta II.
- 19.3.1452 byl Fridrich III. korunovaný římským císařem, papežem Mikulášem V. a byl posledním římským císařem korunovaným v Římě.
Oženil se v roce 1452, v 37 letech, s 18-letou princeznou Eleonorou Portugalskou, jejíž věno mu pomohlo zmenšit dluhy.
Jako poručník nezletilého Ladislava Pohrobka se Fridrich snažil o získání vlivu nad českými zeměmi a Uhrami.